Pomlázka, vejce a beránek jsou jen částí z celé řady tradic svátků jara... Větvičky raší, kočičky rozkvétají a ptáci pořádají velké námluvy. I proto patří vajíčko k Velikonocům jako odvěký symbol života. S jarem se probouzí celá příroda. V křesťanském světě však připomínají i vzkříšení Ježíše Krista.
Velikonoce – pro mnohé z nás se zúžily na pondělí, o kterém chodí děti a muži s pomlázkami a dům od domu koledují pestrobarevná vajíčka. Víme, nebo alespoň tušíme, že tento den je završením celého cyklu. Ovšem když zapátráme v paměti, zjistíme, že se nám maximálně vybaví jména některých dnů. Možná je to škoda… Možná by se leckteré zvyky daly přizpůsobit dnešní době a stát se další možností k posílení mezilidských vztahů, kterých je v dnešním hektickém světě čím dál tím méně. Posuďte sami… A nechte se inspirovat.
Půst neznamenalo nejíst
Vše začínalo už přibližně měsíc a půl před Velikonočním pondělím. Časy vánočního a masopustního hodování vystřídal čtyřicetidenní půst. Neměl samozřejmě význam jen liturgický (přípravy na zmrtvýchvstání Ježíše Krista), ale především zdravotní. Očišťoval totiž tělo od všech škodlivin a připravoval jej na dobu jarní hojnosti. Ostatně, jarní očista organismu je doporučována dodnes. Za své však vzal pravý význam slova půst. Vůbec to totiž neznamená hladovět a dokonce ani žít několik dní pouze z pomerančového džusu. Naši předci v této době prostě jen vyškrtli z jídelníčku maso a v některých oblastech i mléko a vejce. (To bylo rozumné, protože jich zbylo později více na koledníky.) Sádlo nahrazovali rostlinným, převážně lněným, olejem. Pečivo se peklo na sucho a na stole se objevovaly moučné pokrmy, ovoce, sladké kaše a zelí v různých variacích. Takže – tak špatné to zase nebylo, co myslíte?
Půst býval zahájen hned po masopustním úterku o Popeleční středě. Tehdy se pálily ratolesti posvěceného minulého roku o Květné neděli. V některých krajích chodíval také po vsi směšně oblečený muž a hledal ztracený masopust. Ženy nesměly prát, protože by pak měly celý rok prádlo špinavé.
Péci se má hlavně o Pučálce
První neděle po Popeleční středě se nazývala podle pokrmu z upraženého napučeného hrachu Pučální. Pučálka se jedla sladká s medem nebo hrozinkami nebo naopak kořeněná. V tento den se také peklo velikonoční pečivo znázorňující probouzející se přírodu. Za týden pak přišla Pražná neděle se staroslovanským pokrmem na talíři. Pražmo totiž nebylo nic jiného, než upražený nedozrálý ječmen. Zatímco tyto tradice si zřejmě není těžké v různých obměnách moderní kuchyně na našich talířích představit, pověra související s třetí, tzv. Kýchavičnou nedělí, je na tom hůře a je dobře, že z našich myslí vymizela. Naši předkové totiž věřili, že člověk bude na světě právě tak dlouho, kolikrát v tento den kýchne. Souvislost zřejmě lze hledat v epidemii moru v 16. století, který se projevoval mimo jiné kašláním.
Družbadlná, Družbadlnice či prostě Družebná neděle přinesla postní oddych. Mládenci chodili za nevěstami na námluvy a stejně staré dívky se scházely u koláčů na kus řeči.
Vynášení smrti ze vsi je jedním z nejstarších lidových zvyků, jejichž původ sahá až do pohanských dob a které se na některých místech České republiky udržely dodnes. O páté postní Smrtné nebo Černé neděli připevnili vesničané Morenu na dřevěný kříž a oblékli ji do ženských šatů. Na znamení zmaru jí na krk pověsili prázdné skořápky vajec a ulity hlemýžďů. Pak ji vynesli za ves a hodili do potoka, zakopali či spálili. V kostelích se přitom zakrývaly kříže černou plachtou.
Pošlete děti ven s řehtačkami
Šestá neděle zahajuje nejdůležitější období z celého velikonočního cyklu. Na oslavu vjezdu Krista do Jeruzaléma, kde byl vítán olivovými ratolestmi, se nazývá Květná. U nás se místo oliv používají svěcené větvičky – kočičky. O Škaredé středě se prý nemáme mračit, protože jinak se k sobě budeme chovat stejně jako Jidáš ke Kristovi. Ten Ježíše zradil za třicet stříbrných hned o Zeleném čtvrtku. Tehdy zvony odlétly do Říma, a proto chodily děti třikrát denně s řehtačkami nebo klapačkami, aby nahradily zvonění. Škoda, že zvony většinou už zvoní jen v některých větších městech a děti s řehtačkami by se ve vsích zřejmě sousedé dívaly jako narušitele klidu.
Na Zelený čtvrtek vstávaly hospodyně před úsvitem, protože musely vymést dům. Hospodář hodil kousek chleba s medem do studně, aby byla dobrá voda, a drobet dal taky dobytku, aby mu nic jedovatého neuškodilo. Po západu slunce vykropil ještě celý dům svěcenou vodou, a pak už celá rodina čekala na Velký pátek.
Ústředním motivem jsou vejce
Ten den byl Kristus ukřižován na vrchu Golgotě a čarodějnice i jiné zlé síly měly nad lidmi největší moc. Podle pověsti se otevírá země a vydává odvážlivcům své poklady. O Bílé sobotě se konaly noční bohoslužby, tzv. vigilie, při nichž byl obřadně zapálen oheň. Jeho posvěceným popelem se sypaly louky. Pak přišla neděle a Boží hod velikonoční. Křesťanský svět se radoval ze vzkříšení Ježíše Krista. Chodilo se k svatému přijímání a světily se tradiční pokrmy – beránek, mazanec, vajíčka a víno. Celý den se nepracovalo a ani nádobí se nemylo. Kdo by šil nebo žehlil, ten by riskoval podebrání prstů.
V této době měla už každá dobrá hospodyňka a její dcery dávno připravena barevná vajíčka. Dnes nám však k jejich přípravě postačí právě tato neděle. Výrobu tradičních kraslic s reliéfem, který je na první pohled téměř nerozeznatelný od voskového, vajec, jež vypadají jako gravírovaná či krásně barevných s jarními motivy obvykle zvládneme za několik desítek minut. OVO barvy v prášku, tabletách či tekuté, s mramorovým efektem, obtisky či smršťovací fólie jsou pomocníci k nezaplacení. A co hlavně – práce s nimi je jednoduchá (informace najdete na www.mojevelikonoce.cz), s vaší pomocí – a někdy i bez – jí zvládnou lehce i děti.
Způsobů, jak si můžete ozdobit velikonoční vejce, je mnoho.
Velikonoční pondělí pak bylo věnování veselé a dodnes oblíbené pomlázce z mladého vrbového proutí, která má na mladá děvčata přenést svou sílu. K velikonočnímu času patří o svátek Nanebevzetí Páně čtyřicátý den po Velké noci a za deset dní ještě svátek Svatého Ducha. Ty však nikdy příliš nezlidověly.