Golfový míček... byl vždy takový jak dnes?

Pro hru ideální ale nebyl – byl totiž příliš tvrdý, ale přesto křehký. To bylo pro golf velmi důležité, protože se začal hledat vhodný materiál pro jejich vyrábění.

Následovníkem dřevěného míčku byl míček kožený. Jelikož se kožených míčů používalo i v jiných sportech, bylo jejich uplatnění v golfu nasnadě. V roce 1450 přivezli skotští obchodníci z Holandska míče napěchované vlnou nebo dokonce vlasy. Koncem 15. století bylo započato plnění míčků jemným peřím. Ty byly využívány dlouhých 350 let! „Péřáky“, jak se jim říkalo, byly ale velmi drahé – na počátku 16. století se cena jednoho péřového míčku pohybovala kolem čtyř skotských pencí za kus (2 tisíce českých korun). Cena byla dána náročnou výrobou, která vyžadovala zručnost a velkou trpělivost. Kožené péřáky byly velmi choulostivé, lehce se poškodily, v mokrém počasí navíc nasakovaly vodou, změkly a povolovaly jim švy. Kvůli jejich vysoké ceně byl dříve golf pouze výsadou šlechty a bohatých.

Míče ovlivňovaly ale také materiál a konstrukci holí. Spolu s péřovým míčkem byly používány výhradně golfové hole s dřevěnými hlavami, s kovovými by hrozilo jejich poškození.

Zpočátku anonymní výroby získávaly první konkrétní jména kvalitních a precizních výrobců, kteří patřili k zakladatelům prvních osvědčených značek. V první polovině 19. století pocházelo nejvíce výrobců golfových míčků ze skotského St. Andrews. Nejznámější jména byly Allan Robertson, Douglas Gourlay, David Marshall nebo Tom Morris. Dochované míčky od těchto výrobců mají dnes hodnotu až desítek tisíc korun za kus.

Přelom v rozvoji golfu byl s vynálezem nového materiálu pro výrobu míčků – gutaperčou, přírodní hmotou podobnou kaučuku a sbíranou ze stromů rostoucích především v Indii a dalších zemích Dálného Východu. Jejím vynálezcem, kterého napadlo využití na výrobu míčků, byl Skot Robert Paterson, jehož rodiče tento materiál využívali na opravu obuvi. Ukrýval v sobě několik výhod. Hlavní výhodou bylo, že se zahřáním v horké vodě snadno tvarovat, po vychladnutí potom tvrdnul do požadovaného tvaru. Jedinou chybou bylo, že nelétal příliš dobře. Hrou však bylo zjištěno, že jeho opakovaným poškozováním a vrypy na povrchu létají míčky lépe a dále. Proto byly gutaperčové míče opatřovány nepravidelnými zářezy již při výrobě.

Později se pravidelné drážky různých tvarů staly součástí ocelových forem, v nichž se míčky lisovaly. Z takových forem už výrobce rovnou získával hotové míče s finálním drážkovaným povrchem a stačilo míč opatřit barevným, většinou bílým nátěrem. Jeho cena byla také přínosem pro golf – byl mnohem levnější než péřový míček, a proto se rázem z 2 tisíc golfistů tento sport rozrostl mezi 300 tisíc nadšenců. Navíc bylo možné po jeho poškození míč znovu jednoduše zpracovat a vyrobit z něj míček repasovaný.

Míčkům z gutaperči začal konkurovat počátkem 20. století Haskellův míč, jehož jádro tvořilo navinuté vlákno z vulkanizované gumy a to bylo ještě pokryté gutaperčovým obalem. Tento míček se stal velice populárním i v Británii, ale také na starém kontinentě.

Během několika let se objevily také další varianty Haskellova dvouvrstvého míče – míč s celuloidovým povrchem a elastickým gutaperčovým jádrem, míč s tekutým jádrem nebo míč, jehož základem bylo velké jádro ze dřeva, korku, kůže nebo jiného podobného materiálu, pokryté tenkou vrstvou gutaperči. Tento míček díky své konstrukci plave ve vodě.

Míče měly zpočátku povrch s mnohačetnými výstupky, později byl povrch opatřen dnes známými prohlubněmi. Ty byly nejdříve zpravidla čtvercové, zhruba od 20. let minulého století se ale jejich tvar ustálil na kulatém tvaru. Množství různých tvarů, konstrukcí a materiálů míčů začínalo nabývat abnormálních podob, a proto se příslušné golfové orgány v Británii i Americe ve 20. letech rozhodly standardizovat váhu a velikost míčů a později i další konstrukční detaily.